Ivan Franko... Uvadlé listí - recenze 1

Franko, Ivan: Uvadlé listí, přel. Jan Vladislav, nakl. BB/art, edice Versus, Praha 2006, 79 s., 1. samostatné vyd.

Já nejsem romantik.

Letos uplynulo 150 let od narození a 90 let od úmrtí ukrajinského básníka a prozaika Ivana Franka (1856-1916). Jde o jednu z největších postav ukrajinské kultury a zvláště literatury. V češtině začala tvorba Franka vycházet již za jeho života, v r. 1898 vyšly hned dvě knihy: Boa contrictor a Ukradené štěstí a díky sociálně laděné tvorbě mohla některá jeho díla vycházet i během celého 20. století.

Uvadlé listí je „lyrické drama", které bylo poprvé vydáno r. 1896. Franko tehdy v předmluvě napsal, že se jedná o milostný deník člověka, který si z nešťastné lásky vzal život, „člověka slabé vůle, ale bujné fantazie, hluboce citlivého, ale málo způsobilého pro praktický život." V předmluvě k druhému vydání r. 1910 už básník přiznal, že první předmluva byla literární fikcí a že Uvadlé listí je „nejsubjektivnější ze všech (veršů), které kdy u nás vyšly od dob autobiografických veršů Ševčenkových, a přitom nejobjektivnější v tom, jak líčí složité lidské city." Jak uvádí v ediční poznámce Jan Vladislav, jde o wertherovské drama; sám Franko na konci poémy tuto postavu vzpomíná a uzavírá Goethovými slovy: „Ty buď muž a nenásleduj mě!"

Ivan Franko nebyl jen básníkem a spisovatelem, ale i politicky činnou osobou. Pocházel z chudé rodiny u Drohobyče na západní Ukrajině. Vystudoval slavistiku ve Vídni a habilitoval se ve Lvově. Několikrát byl vězněn za své postoje a pokaždé bez soudu propuštěn. V ukrajinské literatuře se jedná o výjimečnou postavu, kterou literární věda staví vedle Tarase Ševčenka a Lesji Ukrajinky, s nimiž tvoří trojici nejuctívanějších a nejvíce obdivovaných literárních hrdinů 19. a začátku 20. století. To, že se stali v podstatě nedotknutelnými národními symboly často zapříčiňuje nepochopení jejich osob i díla a nekritický přístup v mnoha případech i seriózních badatelů. Vzpomeňme začátek 90. let, kdy se objevila studie, v níž si autor dovolil napsat, že Ševčenko se rád napil. Zvedla se vlna národního protestu a téměř komického pobouření. V poslední době se naštěstí objevují již nezávislé texty, které postupně stahují nesmyslnou aureolu z těchto osobností a s erudovaným přístupem představují je i jejich tvorbu ve skutečném kontextu doby bez nacionalistických klišé (viz připravovaná monografie Oksany Zabužko o Lesje Ukrajince).

Související články

diskuze

Zdroj: www.iliteratura.cz